Zrod nejmladšího textilního umění - krajky - se klade všeobecně do 16. století do Itálie. O Itálii se mluví jako o kolébce krajky, neboť zde během tohoto jednoho století prodělala obrovský skok ve vývoji technik, rozmanitosti vzorů a jemnosti zpracování. Dalším důvodem je pak zřejmě možnost opřít se o nezvratné důkazy v podobě dochovaných krajek a knih vzorů. A Itálie je také země odkud se krajka rozšířila do celé západní Evropy - Španělska, Francie, Nizozemí, Anglie a především Belgie, kde v 17. a 18. století dosáhla vrcholu.
Některé zmínky však ukazují na to, že krajka v primitivnější podobě byla známa dříve v Dalmácii. Krajku pravděpodobně znali již Slované a kladou její zrod do 10. a 11. století ke Slovanům.
Ale vraťme se do Itálie šestnáctého století. Je to období, kdy se krajka stává součástí ženského i mužského oděvu, stává se vizitkou bohatství a moci. Panovníci a šlechta nejen krajku nosí, ale někdy je pro ně paličkování, právě tak jako vyšívání, příjemnou kratochvílí. Vznikají také krajkářské učebnice vzorů a krajkářské školy a dílny. Krajkářské řemeslo se osamostatňuje. Je to také doba, ve které krajku navrhují umělci a přední malíři.
V druhé polovině 18. století krajka upadá a řemeslo pak uchovávají krajkářky na úrovni opakování starých vzorů. Ve východní Evropě se udržuje v lidovém krajkářství jako součást zdroje. Ve 20. století nastává zajímavý rozvoj krajky v Čechách a na Slovensku, kde krajka náhle ožívá a dostává novou tvář. Dnes má naše krajkářství dobré jméno ve světě.
Historicky a geograficky rozdělujeme krajku na dvě velké podskupiny. Jsou to krajky západoevropské a východoevropské, jejichž rozdílnost je patrná v typu krajky, v jejím vývoji a způsobu vypracování. Čechy jsou pak místem, kde se částečně obě tyto skupiny střetávají a prolínají.
zdroj: Iva Prošková - Ručně paličkovaná krajka
